Když jsem byla na škole, říkala jsem si, jak se těším, že odejdu od svých rodičů a že si konečně najdu svoje bydlení. Jak ale člověk dospěje, najednou vidí úplně jiné názory, které měl na škole, a najednou ten život vidí úplně jinak. Když jsem dostudovala vysokou školu, najednou jsem vůbec nevěděla, co mám dělat, protože za prvé jsem musela jít do práce a za druhé jsem vůbec nevěděla, kam bych šla bydlet, protože jsem dokončila studium a neměla jsem žádné peníze, neměla jsem nic našetřeno a vůbec jsem nevěděla, co se mnou bude. Najednou jsem z toho měla hrozný strach a už to nebylo tak, jako když jsem byla mladá a říkala jsem, že budu bydlet sama v domě a budu šťastná, a ono to tak není.
Člověk ke všemu musí dospět a já jsem dospěla po vysoké škole a najednou jsem měla pocit, že vůbec nevím, o čem život je, protože jsem nevěděla, co budu dělat, co chci dělat a čím se budu živit, protože jsem neměla vůbec chvíli na nic a byla jsem ráda, že jsem u rodičů. Byla jsem vděčná za to, že mám s nimi střechu nad hlavou. Rozhodně by si mladí lidé toho všeho měli vážit, ale je jasné, že člověk dospěje až s věkem. Pokud mladí lidé ještě nemají takovou mysl, že si neumí představit, kolik stojí dům a že na to nemají, je to pro ně někdy náročné, než na to přijdou.
Ale oni na to přijdou, až dospějí, jako já třeba po vysoké škole. Po vysoké škole jsem si uvědomila, že život není jednoduchý a že to není jen tak. Člověk je vždycky takový že se ve všem potřebuje otrkat a poznat některé věci, protože každému člověku ty věci dojdou časem. Mladým lidem to trvá déle, ale ti co jsou starší, tak už vědí jak funguje život a velká odpovědnost. Všechno je o tom poznání, protože život nám dává naději všechno krásné kolem sebe poznávat, a to je tím nejkrásnějším darem, který v životě můžeme získat.
